Blog

Hello, Girls: Adéla Leinweberová

Adélu, naší dvorní fotografku, znáte prostřednictvím její fotografie asi všichni. Já Adélu znám stejně dlouho jako pracuji u Mimi, takových 4 – 5 let. A co od začátku na MiMi a Adéle vnímám je jejich silné spojení. Naprosto se doplňují a MiMi je se spoluprací s Adélou vždy velmi spokojená. Jednou řekla, že je Adéla vždy zárukou kvality. Spolupráce probíhá tak, že se nejprve sejdou na drinku a MiMi přirozeně přinese první impulz – přestaví kolekci, prozradí její myšlenku nebo poselství, následně se o tom baví. Řeší se například konkrétní tonalita, nebo nálada, kompozice, výřezy, lokace, navrhují se inspirativní fotografie… Následně přijdou na společné řešení – vizuál. Potom už se fotí a upravuje. Postprodukce je jasná, protože vyplývá z předchozích prvků.

Jak se Adéla s MiMi vlastně seznámila? Butik La femme MiMi objevila zcela náhodou, když byl tehdy ještě ve Spálené ulici. Něco si tam koupila ve slevě, když ještě studovala bakalářský program na Katedře fotografie na FAMU, (kde následně vystudovala i ten magisterský). Když se pak dívala na web, produkty se jí sice líbily, ale fotky ne. Zkusila tedy MiMi napsat, jestli by nechtěla nafotit produkty jinak. A tak v roce 2008 začala jejich 10 letá éra….

Vyrostla jsi ve výtvarně orientované rodině a vztah k vizuálnímu obrazovému světu jsi tedy měla od malička. Jak ses rozhodla právě pro fotografii?

Na střední škole v Karlových Varech jsem studovala grafický design a v půběhu studia jsem začala fotografovat. K fotografii mě blíže přivedli pedagogové a umělci na škole působící a následně Galerie G4 v Chebu, kam jsem jezdila na výstavy a workshopy. Zde jsem se seznamovala s fotografy a jejich světem. Poté jsem se rozhodla věnovat se fotografii více a pokusit se ji studovat, což se mi nakonec poštěstilo. Představovala pro mě pestřejší práci, objevování prostředí, kontakt s lidmi, zdálo se mi to dobrodružnější.

Co tě inspiruje?

Inspiruje mě život sám, vše, co se kolem mě děje, i zdánlivě úplně banální situace. Inspirovat může cokoliv, věci, které ke mě přichází, drobnosti, nad kterými přemýšlím a které případně vedou k hlubším úvahám. Ty pak následně zpracovávám. 

Backstage (2019)

Studia jsi absolvovala videoartem, který jsi provázala větou „If I belong here, I need to know how and why.“ Chci se zeptat, jestli víš, kam patříš? Jako fotografka se můžeš uživit kdekoliv, nelákalo tě někdy žít v zahraničí?

Vyzkoušela jsem si život v cizí zemi na stáži v Londýně, kde jsem žila půl roku. Ve svém životě jsem se stěhovala dvakrát, z Karlových Varů do Prahy a z Prahy do Londýna. A potřetí už se stěhovat nechci. Uvědomila jsem si to především na oné studijní stáži. Místo, kde žiji, je pro mě nesmírně důležité, stejně jako lidé, kteří do mého života patří. Cestuji moc ráda, ráda objevuji nová místa a také se ráda vracím domů. Nezní to uplně cool, že? 

O tom je i video Půdorys, které jsi zmínila. Zabývá se tím nejbližšim prostředím, které člověk má, bytem, prostorem, kde žije. Prozkoumává ho, vymezuje se vůči němu a zase k němu hledá cestu zpět, dívá se na bytosti, které jej s ním sdílí. Jakoby se tak v té své noře vrtá, představuje si sama sebe na tomto místě a přemýšlí. 
A klade si právě onu otázku. 
A ne, nemyslím si, že na to jde jednoznačně odpovědět, je to proměnný proces, mění se v čase,  je důležité si tu otázku občas položit.

Jak trávíš čas mimo tvojí práci? Jak nejraději relaxuješ?

Neodděluju práci od života, žiju fotkou a na dovolené fotím. Volná tvorba pro autora je to nejzásadnější, sebevyjádření, to, nad čím pořád přemýšlíš. Specifikum fotografa je že máš foťák pořád s sebou. Můžeš ho použít i jako poznámkový blok, focení je jako zápis v deníku. Způsob vidění světa. 
Samozřejmě nějaké koníčky mám, ráda třeba střílím z luku.

Backstage (2017)

Co nejraději fotíš? Specifikuješ svojí tvorbu v nějaký žánr?

Konkrétní žánr specifikovat neumím, pracuji s emocí/tématem, který chci vyjádřit a k němu hledám formu, jež pro mě daný problém vyjadřuje. To může být stylizovaný portrét, nalezená městská krajina, zátiší nebo reportážní fotka, fotka západu slunce nebo dlažební kostky. Může to být video natočené na starý mobil. 

Učíš 15 leté studenty praktickou fotografii na střední průmyslové škole grafické. Jaké je pro tebe učení?

Totální životní změna. Vlastně jsem to nikdy nechtěla dělat, učení vnímám jako extrémně zodpovědnou práci. Tak k tomu přistupuji s velkým respektem a snažím se učit nejlíp, jak mi moje představa o učení dovolí. Vždy jsem obdivovala učitele, kteří umějí něco předat a tak je pro mě neuvěřitelné se octnout v bodě, kdy mám i já sama něco předávat. Učíme se vzájemně, je to inspirativní. Ale i náročné – být nonstop středobodem a vedoucím co udává rytmus.

Práce učitelky je velká změna oproti práci v komerci, ve které jsi dříve pracovala. Byl to záměr, když sis zvolila tuto práci?

Chtěla jsem z komerčního světa někam, kde by práce měla takzvaně větší smysl, což mě přivádí k větě dávej pozor, co si přeješ, může se ti to totiž splnit”. Ne, vážně,  baví mě to, ten každodenní kontakt, jak se postupně poznáváš se studenty a individuálně s nimi pracuješ.

Jak bys popsala MiMi oděvní tvorbu?

MiMi mívala hodně asijské věci. Byla jsem víc alternativní a mladší, tak jsem se tolik nebála je nosit. LfM bych v současnisti popsala jako kombinaci na první pohled relativně klidných” věcí, které jsou ze skvělých materiálů. Když si to člověk LfM oblečení na sebe vezme, na druhý pohled si povšimne spoustu neotřelých detailů a vtipů, které ty věci povýší do jiné úrovně i když to je jen „obyčejná“ černá sukně. Baví mě kombinace různých prvků, jako třeba materiály a vzory, které by člověk normálně k sobě nedal. U LfM si to prostě harmonicky k sobě sedne.

MiMi má řadu svátečních šatů (La femme fatale kolekci, kterou si můžete i zapůjčit zde),  která je alternativnější a extravagantnější. Dále má akceptovanější část pro širší klientelu. Mě baví obě části a přijde mi to jako dobré řešení. Kdejaká žena tohle ocení, vybere si šaty podle svojí nálady a situace ve které se nachází. Jestli chce být středem pozornosti, vyčnívat, vezme si na sebe extravagantnější šaty a pokud má náladu vypadat dobře, ale nestrhávat na sebe všechnu pozornost, vezme si něco z té druhé části.

Jsem hrozně ráda za ekologickou udržitelnost, kterou MiMi provází. Líbí se mi, že nad tím MiMi tolik přemýšlí. Nesnáším, když vyhazuju ztvrdlý rohlík, takže když si představím šití šatů, tak tam  toho odpadu může být asi spousta. O to víc si cením toho, že MiMi využívá všechen pracovní odpad. A ocení to i planeta. Například její pásky, úplný hit. Vezmete si na sebe jakékoliv černé šaty, které máte už v šatníku a pak si přes ně večer vezmete pásek a je to úplně o něčem jiném. Také se snažím žít co nejekologičtěji, co to jde. Mám málo věcí, v podstatě nenakupuju, když nemusím. 

Backstage (2017)

Co je tvůj nejoblíbenější kousek od MiMi?

Jak jsem zmiňovala „obyčejnou“ černou sukni, tak můj nejoblíbenější kousek v šatníku je právě černá balonová sukně z hedvábného taftu od MiMi. Je jí 7-8 let a jeden čas jsem ji nosila nonstop. Je v ní asi 8 děr od táboráku. Můžu si ji vzít na celý den do práce, i na focení. Oblečení od MiMi mě neomezuje v pohybu, nemusím se soustředit jestli to oblečení drží tak, jak držet má, zároveň pak můžu ve stejné sukni na večírek i do divadla. A i přesto se mi stává, že jsem překvapena, když mi je někdo pochválí. Mám a nosím ji tak ráda, cítím se v ní ne příliš výrazně. Dokážu se s tím oblečením sžít, až si někdy neuvědomím, že v lidech vzbuzuje zájem. Například Šaty Večernice jsou elegantní a super pohodlné, ideální do pedagogického prostředí, když zrovna učím na Hellichovce. A tam často slýchávám, že mám krásné šaty.

Mohla bys nám ukázat své nejoblíbenější fotky, které jsi s MiMi nafotila a říct nám k nim jejich příběh?

2010
Jedno z našich prvních focení a kolekce kabelek. Mam dojem, že jsme se toho rozhodně nebály (ani nebáli). Fotografie jsem seřadila do dvojic a pásů, fotila jsem na nejlacinější film (proto ty skvělé barvy!) a přesvědčila jsem svého spolužáka a svého kamaráda ze západních Čech, aby mi pózovali a leželi spolu v posteli. Zajímalo by mě, zda by dnes udělali totéž, ale hádám, že ne.

2010

Můj první a druhý portrét MiMi. Ona potřebovala svůj oficiální portrét, ten vznikl ještě v jednom z pro mě odvážnějších modelů. A já potřebovala sérii portrétů do svého školního projektu, kterým byl fiktivní časopis Zvěř a který jsem pracovně nazvala Vlčice. Obě fotografie vznikly v rozmezí jednoho měsíce. Vlčici zbožňuju dodnes, Z Lilinky už je velká holka, co má aspoň deset kluků, a MiMi zůstal ten typický oheň, který jsem z ní tehdá cítila a který se na fotkách podařilo zachytit.

2011
Série Baletka a Tygřice vznikaly společně v jednu chvíli. V tomto období jsme se snažily používat české i asijské modelky zároveň a zde jsme jejich role striktně oddělily. Zároveň se jedná o jedno z nejdelších focení, obě modelky měly na sobě latexové punčocháče (kromě bílých jsme měly černé a červené). Máte-li zkušenosti s oblékáním takovýchto latexových oděvů, nemusím vám popisovat, proč bylo ono focení nejdelší. A musím tedy říct, že asijské ženě takováhle vymoženost prostě prakticky nedrží, narozdíl od evropských! S latexem jsme si užily mnoho legrace a MiMi následně i doma, když vykládala lehce rozhozené paní uklízečce, co že se jí to povaluje v koupelně.

2012

Ano, po celou dobu spolupráce s MiMi rády experimentujeme s různými styly. Zkusily jsme i retro-vintage-fetish-japonský porno look, abych tak řekla, v dnes již kultovním bytě MiMi. Mám tu sérii ráda, hodně jsem si hrála v postprodukci s barvami, selektivně jsem je upravovala, čechrala a hledala správnou náladu.

2013

Dostala jsem za úkol pro tento článek vybrat své oblíbené fotky a je to dobrý úkol. Znovuobjevila jsem totiž díky němu tuto sérii, která mi v mysli neprávem zapadla. Měly jsme tehdá po dlouhé době jen jednu modelku, opuštěný vyklizený byt před rekonstrukcí, náladu jako ve filmu Pelíšky a krásné světlo chvějivého předjaří konce března. Byla příšerná zima, nebýt vína, nebyly bychom schopny ono focení dokončit.

2016

Můžete být ve své profesi, ať už je jakákoliv, profesionální a dokonalí jak chcete, ale některý věci nijak nahradit nejdou. Takovou věcí jsou třeba vztahy. Můžete být jakkoliv dobrý fotograf a modely si nastylizovat, namotivovat, naladit, ale chcete-li pracovat s jejich vlastní emocí, se situací, která průběžně vzniká, naladit i sebe na danou atmosféru, vztahy mezi lidma musí fungovat. A tady se to povedlo. Musím říct, že tydle dvě holky mam ráda.

2017
Ačkoliv nejsem zastáncem dramatických zásahů do fotografií a řekněme lacinějších postprodukčních montáží, zde jsme kombinaci dvou fotek zvolily. Uznávám, že je to neobjektivní a sentimentální, ale ta kolekce je mi blízká nejen pro použití rodinných archivních fotografií přímo na jednotlivé oblečení, ale taky proto, že se jmenuje Teta Věra, stejně jako se jmenovala moje babička.

2017

Ach! Větší romantiku jsem dlouho nezažila. Bylo teplo a MiMi přinesla obrovské množství květin ze zahrady svojí maminky. Vůbec to nevypadá, že jsme ještě den před focením neměly lokaci, že nic neklaplo, že jsme na poslední chvíli řekly, že bude muset stačit ta jedna oprejskaná zeď u MiMi na dvoře, že ne?

2018

Vážim si, že se nám podařilo uchovat si onu volnost experimentu. Nemusí se projevit vždy, v každé kolekci a na každém photoshootu, naopak, je potřeba s ní pracovat cíleně a vědět, že tu někde je. V této kolekci se opět projevila. MiMi mi dala naprosto volnou ruku, měly jsme alternativní modelku, surrealistickou představu a barevně velmi střídmou kolekci. Tentokrát jsme hodně pracovala se stínem a s polocelky. Dokonce jsem si dovolila použít i svůj portrét.

2018

Oslavnou kolekci Anniversary jsme fotily na začátku února v pražské Sapě a myslím, že ji všechny vyvažujeme zlatem. Především modelka. Je o hlavu vyšší než průměrná česká žena, o dvě hlavy než průměrný vietnamec (o tři s vysokýma podpatkama), půlka ze slavnostních šatů byla průhledná a na nějaké zahřívání u čaje nebyl vůbec čas. Přejížděly jsme s autem plným nádherných šatů z místa na místo dokud se nesetmělo a modelka se hrdinně procházela kolem plastových figurín, zmrzlá a s napůl holým pozadím. Udělaly jsme veliký dojem.

2018

Lilinka a Marie. Sousedky a kámošky do nepohody, malý dospělý. A taky skvělý modelky. Důležitý focení, Letohrádek královny Anny, turisti a securiťáci. Nakonec celé focení klaplo bez problému a já si opět připomněla onen MiMi přístup, který nehledá problémy tam, kde nejsou a vždycky se dohodne s každým.

Teď se tě zeptám, na tu nejtěžší otázku, jak by ses představila jedním slovem?

Představila bych se jako kosatec.
Kosatec je relativně hezká kytka, co vypadá, že všechno přežije, ale přitom je hrozně křehká.

Můžeš nám na závěr prozradit něco o MiMi?

Vždycky mě rozseká nějakým svým sprostým vtipem. Ale ty tu asi nemůžu prozradit.

Některých vtipů si alespoň můžete občas povšimnout na jejím oblečení… Adélo, děkuji Ti za rozhovor a těším se na další focení v příštích letech.
Děkuji i Vám, kteří jste článek dočetli až sem, s MiMi si toho moc ceníme!
Vaše Karolína.

Zpět na blog