Hledání
  • 0
  • Blog

    Hello, girls: Jana Havlová

    „Nepovažuju se za umělce. Nemám to slovo ráda. Umělec…jako kdyby mě to slovo zaškatulkovalo do vitríny. Já jen prostě miluju cit pro život. Mám zahradu, kde je k vidění krásný altánek a já se těším z toho, že ho po dešti prolézají žížaly“, říká Jana Havlová, která se věnuje keramice a v ateliéru ve své kuchyni ji i vyučuje. „Jsem ráda, že děti i dospělí za mnou dojíždějí domů. Pro mé japonské studentky bylo dokonce velice významné, že jsem je pozvala k sobě domů“, směje se a nazývá svůj kurz „dámský kuchyňský keramický klub s jedním mužem“. Jana dále doma masíruje a ráda tancuje salsu.

    „Jsem na cestě čaje, je to takový můj plán nadosmrti. Jedná se o japonský čajový obřad duchovního rozměru s principem: udělej si misku čaje a způsobně ji vypij. vyžívám se v tom, jaké květiny použiji a jaký zákusek bude nejlepší …je to takový balet. Mně dělá radost, že pro tebe připravuju čaj a tobě dělá radost, že na tebe myslím a dělám ti čaj. Probíhá zde vzájemná energie – dělat to srdcem a otevřít srdce a cítit lásku. Když se člověk vydá na cestu čaje a opravdu ho to chytne, je to životní styl. Na cestě čaje nejsem dlouho, ale mám pocit, že je to ono! Moje nová cesta do nového života. Na podzim pojedu do Japonska, kde se bude konat keramické trienále v oblasti Mino – mezinárodní festival keramiky.“

    „Celý život jsem ho hledala. Práci, peníze i děti jsem měla, ale chyběl mi chápavý partner, u kterého bych našla lásku a pochopení. Hledala jsem osudovou lásku. A v momentě, kdy jsem ji hledat přestala, jsem ji našla. Náš vztah byl hrozně silný, intenzivní. Měla jsem ale zvláštní pocit, že to nepotrvá dlouho. Poddala jsem se, otevřela se a vzali jsem se. A pak o půl roku později přišla ta rána pod pás. Naštěstí jsme ten poslední měsíc strávili spolu doma a mohli si tak všechno říct.

    Bylo to jako bychom spolu prožili 40 let. Nebyl to jen strach a bolest, často nám bylo hezky a veselo. Ano bylo to intenzivní, bolestivý, příšerný, strašný, vyčerpávající, ale krásný.“

    Jana v sukni, která je spodničkou zeleným svatebním šatům, které jsme jí ušily z hrubého hedvábí

    „Je mi čerstvě padesát. Samota mi nevadí. A když jsem smutná, tak si nalakuju barevně nehty a je mi líp. Kdybych mohla prožít život znovu, vrátila bych se maximálně do svých třiceti pěti. Předtím jsem všechno moc řešila a špatné maličkosti moc prožívala. Ale to je v pořádku. Prošla jsem si mnohým a to mě dovedlo tam, kde jsem teď. Doufám, že jsem teď velkorysejší a zbytečně neřeším maličkosti. Když se ohlédnu, nic bych nezměnila. Jen ten čas s Jirkou bych prodloužila.“

    „Honila se mi hlavou myšlenka, co já se sebou teď udělám, co mě nastartuje? Byla jsem dcera, matka, manželka, přítelkyně, a co teď? No, já jsem ještě nebyla slavná!”

    Zpět na blog