Ze Saigonu do Prahy
Dobrý den milí klienti #lafemmemimi ,
Družím Vám vysvětlení jak jsem se dostala do Prahy a vůbec k módě……Tak tady to je, můj friendly a upřímný „confess“ :-)))))
Fotografie zleva byl moment v Hanoji kdy jsem měla jet na letišti, fotil nám můj otec, bylo mi 15let, šli mě rozloučit můj bratranec a moje nejlepší kamarádky ze školky….. Letěla jsem sama, bez doprovodu, přestoupila jsem v Dubaji kde byl jenom poušť a stánek se zlatými prstýnky a náramky….Maminka moje čekala na mě na letišti Růzyně, tenkrát ji bylo jako já ted…kolem 40.let. Moje maminka přijela do Prahy v roce 1982 sama, byla jsem v Hanoji s bratrem a tátou….byla za celou dobu doma v Hanoji asi tak 3x a tak cesta do Prahy za mámou v 15.letech bylo pro mě mega mega challenge.
Fotografie vpravo mi vyfotil můj syn Lam Pelnář v loni, po 30letech v Praze…..
Můj otec pocházel z intelektuální rodiny v Hanoji, jeho otec byl profesor filozofii a maminka jeho byla žena v domácností a moje vzpomínka na ní….že byla ta nejmilovanější babička pod slunci….nikdy mě k ničemu nedonutila, jen aby mi chutnalo její jídlo a abych nebrečela protože mi chyběla maminka. Můj otec byl malíř, maloval krásné obrazy, děda a babička ho podporovali ve všem co chtěl dělat…Pak přišla dlouhá válka (Vietnamská válka byla od roku 1945 až do roku 1975) a otec musel do války jako ostatní mládeži. Dole vlevo je vzácná fotka jak můj táta měl výstavu v Jungli :-))))
Vpravo je fotografie rodiče se mnou a jejich přítel, Hanojský malíř Bui Xuan Phai. Na tuto fotku se moc ráda divám, všichni tu byli šťastní….na zdi vyselo nedodělaný potrét malá MiMi který maloval pan Bui Xuan Phai jako dárek pro mě a tady chvíli potom moje maminka odjela do Prahy.
Asi jen tak nevidíte takovou fotku, Hanojský malíři na začátkem roku 1980.
Všichni pocházeli z buržoazní rodiny a pak přišla dlouhá krutá válka, zatím co na světě oslavili vítězství konec druhé světové války…..
Byli všichni mládí a křehký…museli všichni vynechat školu a jít do války proti Imperialistům a přežili válku, měli všechno a po válce jim nic nezbylo.
Museli vstoupit do nového roli života a zvládli to. Moje rodiče nikdy spolu moc nebyli, poté co jela maminka do Prahy tak jejich vztah taky definitivně skončil. Vyrostla jsem se babičky a dědy, táta můj pracoval jako malíř pro vládu a maloval různé politické propadgandy, dostal výplaty který nestačil na to abychom mohli jíst vajíčko každé ráno….propadal depresi a později byl závislý na alkohol. Ale byl vždycky můj milovaný otec, podívejte se jak jsme great mind thinks alike….ja pruhované tričko a táta proužkováná košile.
Jak jsem se vyrostla bez maminky, tak vždycky jsem si ji představovala v hlavě jaká je, co dnes má na sobě, rtěnku nosí ? Jake vlasy ? trvalou má nebo ne….(měla a stále má trvalou:-).
Hodně mi to pomohlo v práci, po každé když pracuji na novou kolekci tak si uděláme hlavě imaginární ženu :-).
Tady dole je fotka z módní přehlídky La Femme MiMi na Designbloku……imaginární Ženy dle MiMi:-)
Moje práce se hodně spojí s minulosti, nostalgii….ja jsem totiž v tom vyrostla…víte jako malá holčička mi neustále vyprávěli děda, babička, táta, strejdy, tety co jsme měli, jak jsme žili, jaké to bylo před válkou atd….
Miluji ženskost (protože mi chyběla maminka) a když mluvíme o ženskost tak dle mého názoru doba jako Art-Noveau a Art-Deco je mega ženský.
Moje práce se furt k tomu vrací a neustále mě inspiruje….Bohužel nebudu ta návrhářka pro budoucnu, spiš budu ta která Vás vždy vzala zpět do dětství….
Život v Praze jako teenager v 90.letech byl hodně zábavný i náročný. Chodila jsem do školy od rána do odpoledne, učila jsem se češtinu o život, připravila se na přijímačky na výšku a po škole hned jít pomáhat mámě prodávat zelený čaje a keramiku. Sem tam jsem chodila na koncertu a do klubu Radost FX….haha…jako v té době kdo nebyl v Radosti jakoby neexistoval….
První atelier jsem měla na P.6 kde žila a pracovala Jaroslava Muchova, dcera Alfonse Muchy…ten prostor byl doslova magické! Měla jsem tam krásný 5let práce a během Covidu jsme to museli odpustit a všechno stěhovat do Štěpánské 53, P.1 kde fungujeme do teď.
Co je mi velmi blízké v Čechách jsou ty kroje, ty vzory, ty výšivky….citím to spojení mezi dvou kultur a asi bych řekla, že ve folkrolu všechny zemi se můžou spojit a najít společný řeč.
V mém práci najdete hodně vzory, prvky které Vám to bude blízké….jako byste to někdy v minulosti už měla a to jsou ty podpisy folklorní.
Život v Praze mi dává Challenge každý den a ja si nechám překvapit. Jsem vděčná za vaši věrnosti ke značce La Femme MiMi, mít fungování značku a showroom skoro 20let v centru Prahy není žádná sranda….stálo mi hodně slzů a spoustu momenty bolesti hlav :-). Ale jak říká DalajLama: „Pokud k práci přistupujete s nadšením a laskavostí, únava mizí a nahrazuje ji vnitřní síla.“
Našla jsem Vám starou fotku kde Bata měl první obchod ve Saigonu a musím říct, že tato stará fotografie mě hodně inspiruje v podnikáním v Čechách.
#Baťa vstoupil do SàiGònu v roce 1932, po 7.letech měl 19 obchodu v Hanoji a 20 ve Sài Gònu.
V roce 1949 Baťa postavil továrnu ve SàiGònu….ikdyž nebyl jistý se situaci ve Vietnamu ale stejně do toho šel….a byl to úspěšný rozhodnutí.
Děkuji Vám za pozornosti, můj „confession“ je u konce….doufám, že se Vám to trošku líbilo 🙂 sama jsem tento dopis napsala a připravila. Nenechala jsem to opravit ani od ChatGPT ani od nikoho jiného, tahle mluvím český a lépe bohužel nebude, nemám na to kapacitu:-))) nechám čas a sílu na vytvoření krásné oblečení pro Vás Ženy……
S láskou.
MiMi Lan Nguyễn Hoang
Jak to vše začalo ?!